Valašsko si dosud uchovalo jedinečnou krajinu s několika přírodními zvláštnostmi, ke kterým patří i vymírající strom tis (Taxus baccata). Už v roce 1931 píše v časopise Naše Valašsko moravský botanik Gustav Říčan: „tis vymírá, ač býval před několika stoletími dosti rozšířenou složkou bukového lesa, asi jako nyní javor. Hlavní příčinou vyhubení tisu byl jeho pomalý růst; strom potřeboval půl tisíciletí, aby vydal kmen půl metru silný. Pak byl tis hojně vyhledáván k hotovení nádob, lžic, nožů, luků a samostřílů, jelikož skýtá dřevo tvrdé, pevné, proti hnilobě a pukání odolné. Nyní jsou zachovány na Moravě jen jednotlivé tisové stromy, většinou velkého stáří, na něž se hledí jako na vzácnou přírodní památku. To platí ovšem jen o stromech samorostech, stromů tisových v minulém století úmyslně sázených v sadech i lesích jest dosti“.

Říčanovo konstatování je platné do dnešních dnů. Tis je velmi vzácný v celé České republice, dochoval se především na strmých, skalnatých a těžce přístupných stanovištích (Křivoklátsko, Moravský kras, kaňon Vltavy). A na Valašsku najdeme už opravdu jen několik starých tisových velikánů (Velké Karlovice – Jezerné a Podťaté, Nový Hrozenkov – Stanovnica, Zubří). To, že tis byl v minulosti na Valašsku mnohem více rozšířen, dokládají i místní názvy – Tisňavy (Velké Karlovice, Valašská Bystřice), Tisový (Velké Karlovice), Tisůvka (Brňov), Tisová (Liptál) a další. V ČR patří tis mezi ohrožené a zákonem chráněné druhy rostlin.

V současnosti je využití tisu pouze okrasné, sadovnické. K znečistěnému ovzduší je tolerantní, často je proto vysazován ve městech. Velmi dobře snáší sestřih i silný ořez, dobře se tvaruje a požadovaný tvar si dlouho uchovává. V našich parcích je často vysazovaný také příbuzný tis prostřední Taxus ×media, který vznikl křížením tisu červeného s tisem japonským.

Na závěr varování, téměř celá rostlina našeho domácího tisu i křížence je jedovatá, pouze červený „míšek“ obalující semena jedovatý není.