Jedlý kaštan se u nás často zaměňuje s plodem známějšího jírovce maďalu. Ve skutečnosti se jedná o dva zcela odlišné stromy. Zatímco jírovec maďal (kaštan koňský) patří do čeledi jírovcovité, tak kaštanovník jedlý patří do čeledi bukovité. Je tedy příbuzný našim bukům a dubům a proto se také jako podnože pro jeho roubování používaly buky i duby.

Domovem kaštanovníků jedlých (Castanea sativa) je oblast Blízkého Východu.  Do Evropy se kaštanovníky dostaly pravděpodobně díky starým Římanům a jejich válečným výpravám, které Římané podnikali. Není zcela jasné, jak se kaštanovníky dostaly k nám. Možná první sazenice přivezli již římští vojáci, možná se ale na Moravu dostaly až s vpády tureckých vojsk a z Moravy se šířily dále na západ. Jisté je, že tato dřevina se u nás vyskytuje již po staletí a můžeme s jistotou říci, že u nás může růst i přes poměrně mrazivou zimu a každoročně tak přinášet úrodu kvalitních kaštanů.

Kaštanovníky rostou převážně v zámeckých parcích a v zahradách. Stále je bohužel zakořeněn názor, že  kaštanovník je jižní teplomilný strom, který nepřežije naši zimu.

Naštěstí zájem o tento strom v polsední době stoupá a nové výsadby kaštanovníku jedlého najdeme v soukromých zahradách, ale i v ulicích a v parcích, např. ve Valašském Meziříčí.

To nejlepší z kaštanů se skrývá pod jejich tvrdou hnědou slupkou. Příprava je jednoduchá, kaštany umyjeme, nařízneme ostrým nožem a dáme vařit na dvacet minut do hrnce zakrytého poklicí. Potom je necháme ještě asi pět minut stát v horké vodě. Ještě teplé kaštany zbavíme hnědé slupky a oloupané dáme do trouby, kde je pečeme při teplotě asi 200 stupňů až do změknutí. Při pečení nesmí zčernat a musí si zachovat typickou tmavohnědou barvu. Syrové plody jsou totiž nepříjemně trpké, teprve tepelně upravené kaštany můžeme dále využít v kuchyni či j jen tak teplé sníst.

Horké, pečené kaštany – to je pochoutka chladných zimních dnů a kdo je miluje, ten si je na vánočním trhu nenechá ujít.