Invaze a expanze rostlin nejsou jen otázkou a problémem dneška. Jedná se o přirozený jev, který možná jen člověk v posledních desetiletích či staletích výrazně urychlil. Příroda není a nikdy nebyla stabilní záležitostí. Příroda tvoří dynamický celek, který se na základě stovek a tisíců nepatrných i gigantických, vnějších i vnitřních vlivů pružně mění a přizpůsobuje.

Společně s člověkem cestuje množství semen rostlin, spor kapradin nebo mechorostů.  Většině těchto černých pasažérů se nový domov někde na náspu železniční tratě nebude zamlouvat. Vzniklá populace bude chvíli živořit a pak vymizí. Takto skončí více než 90 % všech pokusů o dobytí nového území. Několik málo druhů se ale v novém prostředí uchytí. Nedokáží se však namnožit tak, aby se staly hrozbou pro starousedlíky a pomalu s nimi splynou a vytvoří nové obohacené stabilní společenstvo. Pouze výjimky dokáží využít nabídnutý prostor ke katastrofické expanzi, kdy během několika let vytlačí všechny potenciální sousedy a usurpují si prostor jen pro sebe.

Většina nepůvodních druhů se k nám historicky dostala z Mediteránu (oblasti kolem Středozemního moře). Ve středověku k nám přišla velká skupina druhů z Asie, odkud vedly frekventované kupecké stezky. Po objevení Ameriky k nám byly přivezeny druhy, které žily v podobných klimatických podmínkách. Jejich uchycení (etablování) bylo proto velmi snadné a úspěšné. V současnosti je vzhledem k rozvoji letecké a automobilové dopravy přenos nových druhů velmi rychlý.

Polní plevele. Většina polních plevelů přišla s člověkem v počátcích zemědělství před mnoha stovkami let. Tyto druhy, které k nám byly zavlečeny v dávnověku, označujeme jako archeofyty. Příkladem je třeba chrpa polní (Centaurea cyanus) nebo vlčí mák (Papaver rhoeas), ale i běžná kopřiva (Urtica dioica) nebo dnes na Valašsku nezvěstný koukol polní (Agrostemma githago).

Migrace a invaze neprobíhají v krajině nahodile. Rostliny často sledují tzv. přirozené migrační cesty. Valašsko je hornaté území, které je na okolní svět napojeno hlavně přes údolí řek. Vzhledem ke složitému terénu je přirozené, že těmito údolími vedou i další, člověkem vytvořené migrační koridory – cesty a železnice. Všechny tyto koridory jsou si ve své podstatě částečně podobné a vzájemně se doplňují. Břeh řeky, železniční násep a příkopy u hlavních cest představují pro rostliny ideální prostor pro šíření. Navíc se mohou tu a tam svézt jako černí pasažéři s dopravou.

V hornaté krajině Valašska vede hlavní železniční a silniční síť údolím řeky Bečvy. Můžeme tak sledovat hned v těsné blízkosti jak šíření suchomilných druhů podél železnice, tak šíření nepůvodních vlhkomilných druhů podél řeky Bečvy. Zde úsek Vsetín-Janová, tedy začátek údolí, kterým se šíří nepůvodní druhy směrem k Velkým Karlovicím.

Česká republika je k invazím poměrně náchylná. Její zranitelnost je dána především hustým osídlením a hustou sítí řek, silnic i železnic, kudy se druhy často šíří. Stejně tak je na tom i Valašsko. Hustá síť cest, železnic a vodní síť otevírají cestu „černým pasažérům“.

Najdete-li zajímavou rostlinu na takovýchto místech, pošlete nám, prosím, foto. Možná se jedná o nový druh pro Vsetínsko. Předem děkujeme.

I na konci léta překvapivě rozkvétá několik orchidejí. Jednou z nich je velmi nenápadná drobná orchidej švihlík krutiklas. Je to nejpozději kvetoucí orchidej – kvete zhruba od srpna do října. A patří k nejohroženějším rostlinám Evropy. Ani u nás nebyl švihlík nikdy hojný, přestože se v literatuře objevují údaje z asi 100 lokalit. Dnes roste na posledních třech místech v ČR! Nejbližším místem jsou  Hostýnské vrchy, kde překvapivě roste na jedné zahradě v  několikrát ročně koseném trávníku.

Výzva k nalezení kruštíku na Vsetínsku je velmi aktuální. Jeho znovunalezení je totiž velmi pravděpodobné. Až do roku 1950 je uváděn ještě z řady obcí vsetínského okresu od Rožnova přes Valašské Meziříčí až po Vsetín. Poslední nálezy jsou z roku 1954 z Vidče, Vigantic, Velké Lhoty u Valašského Meziříčí, Hutiska-Solance, Stříteže a Zděchova. Dnes je na Vsetínsku nezvěstný, ale vzhledem k nenápadnosti rostliny je možné, že roste na některé z kosených zahrádek nebo v sadech, které vzhledem trávníku připomínají zaniklé ovčí pastviny.

Právě zánik pastvy, respektive výrazně odlišný způsob hospodaření způsobený změnou vlastnictví pozemků po roce 1948 zavinil vymření této orchideje na Vsetínsku.

Poznat tuto orchidej není těžké, protože švihlík má ojedinělý tvar květenství – spirálovitě stočený klas – podle kterého získala tato orchidej i své české jméno. Tvar květenství je i základem latinského jména Spiranthes, které je složeno z řeckých slov speira = spirála (nebo závit) a anthos = květ.

Švihlík má v rámci středoevropských orchidejí zcela výjimečný životní cyklus. Růžice zelených listů vyrůstá z nové hlízy, do které jsou ukládány zásobní látky pro příští rok, zatímco květonosná lodyha vyrůstá z loňské hlízy, na které jsou zelené listy již zcela odumřelé. Listy totiž na hlíze vytrvávají přes zimu, na jaře odumírají a v jejich středu vyráží květonosná lodyha.

Jak už bylo zmíněno, švihlík patří mezi orchideje ohrožené vymřením. Proto je zařazen do nejvyšších kategorií ohrožení – ke kriticky ohroženým rostlinám naší květeny (C1t) a ve stejné kategorii je chráněn také zákonem (§1). Stejně jako všechny ostatní orchideje je i švihlík chráněn mezinárodní úmluvou CITES.

Zajímá nás, zda neroste na některé ze soukromých zahrad, zejména tam, kde se často seče trávník nakrátko, třeba i sekačkou. Najdete-li švihlík nebo švihlíku podobnou rostlinu, pošlete nám, prosím, fotografii. Předem děkujeme!

Kdo by je neznal? Jmelí bílé (Viscum album) dnes patří k neodmyslitelným symbolům Vánoc. Jmelí bylo odpradávna opředeno pověstmi, obdařeno kouzelnou mocí a uctíváno jako posvátná rostlina. V minulosti jmelí vzbuzovalo údiv a úctu tím, že se objevovalo neznámo odkud v korunách stromů a ani v zimě neztrácelo zelené listy.

Kde jmelí najdeme? Roste roztroušeně jako poloparazit na listnatých stromech, jedlích i borovicích. Jmelí se širokými listy roste na lípách a dalších listnáčích, jedná se o poddruh jmelí bílé pravé (Viscum album subsp. album). Úzkolisté jmelí roste na jedlích, jedná se o poddruh jmelí bílé jedlové (Viscum album subsp. abietis) a tento poddruh je uveden v Červeném seznamu rostlin ČR v kategorii ohrožené taxony.

Keříky jmelí jsou velmi křehké, proto musí být se stromů sundávány opatrně.

Začátkem března rozkvétá jmelí drobnými zelenavě žlutými kvítky. V prosinci se objevují plody – bělavé bobule připomínající perly. Obsahují velmi lepkavou dužninu s jediným semenem. Lepkavá semena roznášejí ptáci zobáky nebo nestrávená trusem. Semeno na jaře vyklíčí, kořínek se zavrtá do štěrbiny v kůře a rostlinka pomalu roste. Jmelí vlastně zakoření do větve cizího stromu a odnímá z nich vodu s rozpuštěnými minerálními látkami. Každoročně vyroste na jmelí jediná konečná vidlice s párem listů. Snadno se podle jejich počtu určí věk celého keříku. Na starých stromech bývá někdy jmelí až padesátileté.

Jmelí je však zároveň velmi významnou léčivou bylinou. Jako lék příznivě ovlivňuje krevní oběh a roztaživost cév, snižuje krevní tlak a uklidňuje křeče nervového původu.

„Kdo se pod jmelím políbí, druhému se zaslíbí,“ tvrdí přísloví z Moravy. Za každý polibek se utrhne jedna bílá bobulka. Poslední se nechá až do příštích Vánoc. To má být zárukou, že z domu neodejde láska.

Větvička jmelí většinou u nikoho doma o Vánocích nechybí. Čím více bude na jmelí bílých bobulek připomínajících perly, tím více štěstí vás v novém roce čeká! Má prý moc zahrnout dobrem všechny, kdo pod ní projdou.

A pamatujte, pravé štěstí přinese pouze zelené jmelí, které dostaneme zdarma. Štěstí si totiž nelze koupit.

K předvánočnímu času neodmyslitelně patří betlémy.

Důležitou a nedílnou součástí betlémů je i mech. Historické prameny uvádějí, že už od léta si betlémáři (tedy profesionální výrobci a stavitelé betlémů) nosili z lesa mech, do kterého potom své figurky stavěli i zapichovali. Zelená barva mechu nahrazovala trávníky, proto se objevuje podél cestiček nebo na pastvinách, loukách, tedy všude tam, kde se s ním můžeme setkat i v přírodě.

A které druhy mechů v betlémech můžeme nejčastěji potkat? Je to bělomech sivý (Leucobryum glaucum). V ČR široce rozšířený druh po celém území, vyhýbá se pouze vápnitému podloží a neroste v nejvyšších polohách. Je velmi dekorativní, vytváří kompaktní polštáře, které se ani po vyschnutí nerozpadají a také si zachovají krásnou šedozelenou barvu. Dalším hojným druhem, který můžeme vidět i na malých betlémech, které jsou v prodeji, je mech rokyt cypřišovitý (Hypnum cupressiforme). Je to náš nejhojnější lesní mech, který vytváří rozsáhlé koberce jak na lesní půdě, tak i na povrchu skal nebo na pařezech či ležících kmenech stromů. Ve velkých betlémech je k vidění i další velmi hojný lesní druh ploník ztenčený (Polytrichum formosum), který vytváří velké, ale rozvolněnější polštáře, které se snáz než u bělomechu rozpadají. Všechny druhy rostou běžně i v lesích na Valašsku.

Jedlý kaštan se u nás často zaměňuje s plodem známějšího jírovce maďalu. Ve skutečnosti se jedná o dva zcela odlišné stromy. Zatímco jírovec maďal (kaštan koňský) patří do čeledi jírovcovité, tak kaštanovník jedlý patří do čeledi bukovité. Je tedy příbuzný našim bukům a dubům a proto se také jako podnože pro jeho roubování používaly buky i duby.

Domovem kaštanovníků jedlých (Castanea sativa) je oblast Blízkého Východu.  Do Evropy se kaštanovníky dostaly pravděpodobně díky starým Římanům a jejich válečným výpravám, které Římané podnikali. Není zcela jasné, jak se kaštanovníky dostaly k nám. Možná první sazenice přivezli již římští vojáci, možná se ale na Moravu dostaly až s vpády tureckých vojsk a z Moravy se šířily dále na západ. Jisté je, že tato dřevina se u nás vyskytuje již po staletí a můžeme s jistotou říci, že u nás může růst i přes poměrně mrazivou zimu a každoročně tak přinášet úrodu kvalitních kaštanů.

Kaštanovníky rostou převážně v zámeckých parcích a v zahradách. Stále je bohužel zakořeněn názor, že  kaštanovník je jižní teplomilný strom, který nepřežije naši zimu.

Naštěstí zájem o tento strom v polsední době stoupá a nové výsadby kaštanovníku jedlého najdeme v soukromých zahradách, ale i v ulicích a v parcích, např. ve Valašském Meziříčí.

To nejlepší z kaštanů se skrývá pod jejich tvrdou hnědou slupkou. Příprava je jednoduchá, kaštany umyjeme, nařízneme ostrým nožem a dáme vařit na dvacet minut do hrnce zakrytého poklicí. Potom je necháme ještě asi pět minut stát v horké vodě. Ještě teplé kaštany zbavíme hnědé slupky a oloupané dáme do trouby, kde je pečeme při teplotě asi 200 stupňů až do změknutí. Při pečení nesmí zčernat a musí si zachovat typickou tmavohnědou barvu. Syrové plody jsou totiž nepříjemně trpké, teprve tepelně upravené kaštany můžeme dále využít v kuchyni či j jen tak teplé sníst.

Horké, pečené kaštany – to je pochoutka chladných zimních dnů a kdo je miluje, ten si je na vánočním trhu nenechá ujít.

Co dělají rostliny, které se nemůžou pohybovat a musí přečkat celou zimu na stejném místě? Některé rostliny přežijí zimu v podobě semen, jiné mají ukrytou hlízu nebo oddenek v teple pod zemí. Některé na to jdou ještě jinak. Zajímavý způsob se vyvinul u masožravých rostlin rosnatek.

Při slově masožravá rostlina se každému hned vybaví slavný film: Adéla ještě nevečeřela, kde obrovský masožravý květ požírá nebohé návštěvníky. Filmové zpracování je poutavé, ale skutečnost je trochu jiná. Masožravé rostliny jsou drobné a hodně vzácné a svoji kořist – malý hmyz velikosti komára – lapají přeměněnými listy.

Na Valašsku roste v současnosti přirozeně z masožravých rostlin pouze rosnatka okrouhlolistá. Přežila na několika rašeliništích v okolí Prostřední a Horní Bečvy. A jak přežívá zimu? Vytvoří si přezimovací pupen. Tento útvar vypadá jako malé zelené klubíčko a je tvořen listy, které na zimu zastavily svůj růst. V celé kráse se opět rozvinou až na jaře.

Přestože rosnatka teď v zimě k vidění není, protože „spí“ v podobě zimního pupenu, je možné zkusit doma pěstovat láčkovky, saracénie, mucholapky a další exotické masožravé rostliny. Zakoupit se dají v květinářstvích a užitečné rady pro pěstování poskytuje spolek Darwiniana, více zde.

Exotické masožravky do volné přírody nepatří, nevysazujte je proto, prosím!

Ve valašských listnatých a smíšených lesích, ale i na loukách a pastvinách se zabydlela bizarní houba květnatec Archerův. Tato již na první pohled exotická houba pochází ze vzdálené Austrálie, Tasmánie a Nového Zélandu. Odtud se květnatec rozšířil do Severní Ameriky, Evropy, jižní Afriky a na ostrovy Svatá Helena a Mauritius. V nově obydlených územích roste květnatec Archerův hlavně v teplejších oblastech, i když se zdá, že postupem času se rozšiřuje i do chladnějších poloh. Do Evropy byl zavlečen během první světové války s dodávkami ovčí vlny a bavlny. První nález je znám z Francie, na dalších lokalitách v Evropě byla houba zjištěna až po první světové válce (1940 – Německo, 1942 – Norsko, Švýcarsko, 1945 – Velká Británie, 1948 – Rakousko). U nás byl poprvé nalezen v roce 1962 v Chobotě v jižních Čechách. Následně se šířil po Čechách i na Moravu. Ještě v polovině 80. let byl považován za houbu vzácnou, dnes je květnatec roztroušený po celém území Čech a Moravy, místy je hojný a lze najít pohromadě i desítky plodnic.

Květnatec Archerův je příbuzný s hadovkou smrdutou. Plodnice tvarem připomínají mořskou hvězdu a vyrůstají z vajíčka. Vajíčko má kožovitý obal smetanové barvy a je zcela nebo částečně zanořené do půdy. Na řezu je vidět silná slizovitá vrstva, pod kterou je teprve zárodek plodnice, ten má v tomto stádiu zelenou barvu. Po protržení obalu vyrůstá plodnice hvězdicovitého tvaru. Ramena jsou sytě růžovočervená, hrbolatá, později potřísněná tmavozeleným slizem s výtrusy, až 15 cm dlouhá. Dužnina je pórovitá a křehká. Výtrusný prach je šedozelený. Plodnice produkuje sliz, na který se díky silnému zápachu připomínajícímu květinovou vůni v kombinaci s hnijícím masem slétává koprofágní hmyz, zejména mouchy. Výtrusy jsou pak dále šířeny nalepené na povrchu hmyzích těl.

Zaměnit tuto houbu s nějakou jinou je prakticky nemožné, snad jen v mládí připomíná hadovku smrdutou nebo některé pýchavky. Květnatec je jedlý pouze ve stádiu vajíčka podobně jako hadovka smrdutá. Po osmažení připomíná rybí maso.

Květnatec Archerův jste nám několikrát zaslali nafocený s prosbou o určení. Můžete nám zasílat ale i jiné méně známé druhy hub a my fotky s určením a krátkým komentářem rádi uveřejníme na našich stránkách.