Kdo by je neznal? Jmelí bílé (Viscum album) dnes patří k neodmyslitelným symbolům Vánoc. Jmelí bylo odpradávna opředeno pověstmi, obdařeno kouzelnou mocí a uctíváno jako posvátná rostlina. V minulosti jmelí vzbuzovalo údiv a úctu tím, že se objevovalo neznámo odkud v korunách stromů a ani v zimě neztrácelo zelené listy.

Kde jmelí najdeme? Roste roztroušeně jako poloparazit na listnatých stromech, jedlích i borovicích. Jmelí se širokými listy roste na lípách a dalších listnáčích, jedná se o poddruh jmelí bílé pravé (Viscum album subsp. album). Úzkolisté jmelí roste na jedlích, jedná se o poddruh jmelí bílé jedlové (Viscum album subsp. abietis) a tento poddruh je uveden v Červeném seznamu rostlin ČR v kategorii ohrožené taxony.

Keříky jmelí jsou velmi křehké, proto musí být se stromů sundávány opatrně.

Začátkem března rozkvétá jmelí drobnými zelenavě žlutými kvítky. V prosinci se objevují plody – bělavé bobule připomínající perly. Obsahují velmi lepkavou dužninu s jediným semenem. Lepkavá semena roznášejí ptáci zobáky nebo nestrávená trusem. Semeno na jaře vyklíčí, kořínek se zavrtá do štěrbiny v kůře a rostlinka pomalu roste. Jmelí vlastně zakoření do větve cizího stromu a odnímá z nich vodu s rozpuštěnými minerálními látkami. Každoročně vyroste na jmelí jediná konečná vidlice s párem listů. Snadno se podle jejich počtu určí věk celého keříku. Na starých stromech bývá někdy jmelí až padesátileté.

Jmelí je však zároveň velmi významnou léčivou bylinou. Jako lék příznivě ovlivňuje krevní oběh a roztaživost cév, snižuje krevní tlak a uklidňuje křeče nervového původu.

„Kdo se pod jmelím políbí, druhému se zaslíbí,“ tvrdí přísloví z Moravy. Za každý polibek se utrhne jedna bílá bobulka. Poslední se nechá až do příštích Vánoc. To má být zárukou, že z domu neodejde láska.

Větvička jmelí většinou u nikoho doma o Vánocích nechybí. Čím více bude na jmelí bílých bobulek připomínajících perly, tím více štěstí vás v novém roce čeká! Má prý moc zahrnout dobrem všechny, kdo pod ní projdou.

A pamatujte, pravé štěstí přinese pouze zelené jmelí, které dostaneme zdarma. Štěstí si totiž nelze koupit.

K předvánočnímu času neodmyslitelně patří betlémy.

Důležitou a nedílnou součástí betlémů je i mech. Historické prameny uvádějí, že už od léta si betlémáři (tedy profesionální výrobci a stavitelé betlémů) nosili z lesa mech, do kterého potom své figurky stavěli i zapichovali. Zelená barva mechu nahrazovala trávníky, proto se objevuje podél cestiček nebo na pastvinách, loukách, tedy všude tam, kde se s ním můžeme setkat i v přírodě.

A které druhy mechů v betlémech můžeme nejčastěji potkat? Je to bělomech sivý (Leucobryum glaucum). V ČR široce rozšířený druh po celém území, vyhýbá se pouze vápnitému podloží a neroste v nejvyšších polohách. Je velmi dekorativní, vytváří kompaktní polštáře, které se ani po vyschnutí nerozpadají a také si zachovají krásnou šedozelenou barvu. Dalším hojným druhem, který můžeme vidět i na malých betlémech, které jsou v prodeji, je mech rokyt cypřišovitý (Hypnum cupressiforme). Je to náš nejhojnější lesní mech, který vytváří rozsáhlé koberce jak na lesní půdě, tak i na povrchu skal nebo na pařezech či ležících kmenech stromů. Ve velkých betlémech je k vidění i další velmi hojný lesní druh ploník ztenčený (Polytrichum formosum), který vytváří velké, ale rozvolněnější polštáře, které se snáz než u bělomechu rozpadají. Všechny druhy rostou běžně i v lesích na Valašsku.

Jedlý kaštan se u nás často zaměňuje s plodem známějšího jírovce maďalu. Ve skutečnosti se jedná o dva zcela odlišné stromy. Zatímco jírovec maďal (kaštan koňský) patří do čeledi jírovcovité, tak kaštanovník jedlý patří do čeledi bukovité. Je tedy příbuzný našim bukům a dubům a proto se také jako podnože pro jeho roubování používaly buky i duby.

Domovem kaštanovníků jedlých (Castanea sativa) je oblast Blízkého Východu.  Do Evropy se kaštanovníky dostaly pravděpodobně díky starým Římanům a jejich válečným výpravám, které Římané podnikali. Není zcela jasné, jak se kaštanovníky dostaly k nám. Možná první sazenice přivezli již římští vojáci, možná se ale na Moravu dostaly až s vpády tureckých vojsk a z Moravy se šířily dále na západ. Jisté je, že tato dřevina se u nás vyskytuje již po staletí a můžeme s jistotou říci, že u nás může růst i přes poměrně mrazivou zimu a každoročně tak přinášet úrodu kvalitních kaštanů.

Kaštanovníky rostou převážně v zámeckých parcích a v zahradách. Stále je bohužel zakořeněn názor, že  kaštanovník je jižní teplomilný strom, který nepřežije naši zimu.

Naštěstí zájem o tento strom v polsední době stoupá a nové výsadby kaštanovníku jedlého najdeme v soukromých zahradách, ale i v ulicích a v parcích, např. ve Valašském Meziříčí.

To nejlepší z kaštanů se skrývá pod jejich tvrdou hnědou slupkou. Příprava je jednoduchá, kaštany umyjeme, nařízneme ostrým nožem a dáme vařit na dvacet minut do hrnce zakrytého poklicí. Potom je necháme ještě asi pět minut stát v horké vodě. Ještě teplé kaštany zbavíme hnědé slupky a oloupané dáme do trouby, kde je pečeme při teplotě asi 200 stupňů až do změknutí. Při pečení nesmí zčernat a musí si zachovat typickou tmavohnědou barvu. Syrové plody jsou totiž nepříjemně trpké, teprve tepelně upravené kaštany můžeme dále využít v kuchyni či j jen tak teplé sníst.

Horké, pečené kaštany – to je pochoutka chladných zimních dnů a kdo je miluje, ten si je na vánočním trhu nenechá ujít.

Co dělají rostliny, které se nemůžou pohybovat a musí přečkat celou zimu na stejném místě? Některé rostliny přežijí zimu v podobě semen, jiné mají ukrytou hlízu nebo oddenek v teple pod zemí. Některé na to jdou ještě jinak. Zajímavý způsob se vyvinul u masožravých rostlin rosnatek.

Při slově masožravá rostlina se každému hned vybaví slavný film: Adéla ještě nevečeřela, kde obrovský masožravý květ požírá nebohé návštěvníky. Filmové zpracování je poutavé, ale skutečnost je trochu jiná. Masožravé rostliny jsou drobné a hodně vzácné a svoji kořist – malý hmyz velikosti komára – lapají přeměněnými listy.

Na Valašsku roste v současnosti přirozeně z masožravých rostlin pouze rosnatka okrouhlolistá. Přežila na několika rašeliništích v okolí Prostřední a Horní Bečvy. A jak přežívá zimu? Vytvoří si přezimovací pupen. Tento útvar vypadá jako malé zelené klubíčko a je tvořen listy, které na zimu zastavily svůj růst. V celé kráse se opět rozvinou až na jaře.

Přestože rosnatka teď v zimě k vidění není, protože „spí“ v podobě zimního pupenu, je možné zkusit doma pěstovat láčkovky, saracénie, mucholapky a další exotické masožravé rostliny. Zakoupit se dají v květinářstvích a užitečné rady pro pěstování poskytuje spolek Darwiniana, více zde.

Exotické masožravky do volné přírody nepatří, nevysazujte je proto, prosím!